proč právě RR?

     Toto nádherné psí plemeno má své kořeny na jihu Afriky. První psi s hřebenem obráceně rostoucí srsti na hřbetě se objevili v Egyptě již před 3 000 lety. Dokládají to řezby a malby nalezené v hrobech faraónů.

     Na vývoji Rhodéského Ridgebacka se podílela celá skupina psů. I když to byli psi různé tělesné stavby a barvy, měli jedno společné – ridge – pruh srsti na hřbetě, rostoucí v opačném směru. Ridgeback, jak ho známe dnes, je plemenem vzniklým v Africe v průběhu posledních tří set let. Ridge zdědil od psů domorodých obyvatel – Hotentotů (neboli Khoi-Khoinů), jak nazývali domorodé Koncem 18. století začala první plánovaná křížení mezi evropskými psy a africkými psy s ridgem (Ridged African Dogs).

     Druhým a rozhodujícím obdobím pro rozvoj plemene byla doba mezi 1870 – 1922. Tehdy byly rozpoznány skvělé lovecké a obranářské schopnosti. Křížením psů s ridge se utvrzovaly lovecké schopnosti. Jejich popularita soupala, zejména když dokazovali tyto své schopnosti a odvahu při lovu velké zvěře. Později se jim začalo říkat Lion Dogs / lví psi /. Tradice využívání těchto psů k lovu pokračovala až do 20. století. Jeden ze slavných lovců uvádí: „Staří afričtí lovci zvěře, jako byl Cornelius van Rooyen (z Rhodésie, dnešní Zimbabwe) a mnozí další, chovali ridgebacka jako samostatné plemeno. Zajišťovali si tak psa dostatečně odvážného, který zastaví i tu nejnebezpečnější zvěř, např. lvy a leopardy, zároveň ale i natolik chytrého, aby se na protivníka rovnou nevrhl a nebyl při tom usmrcen.“ Psi byli drženi i na farmách po celé jižní Africe, v Mosambiku a dokonce i v Keni. Rhodéský ridgeback prokazoval, že je nejen talentovaným honícím psem, ale i psem schopným hlídat farmu, pást dobytek a ohlídat dům.

     V roce 1922 Francis Barens z Mashonalandu (východní Zimbabwe), který již mnoho let vlastnil Ridged Dogs, uspořádal setkání s ostatními milovníky tohoto plemene, a sestavili první popis plemene, který se stal základem prvního standardu. Tento byl předložen Kennel Union of Southern Africa a po revizi v r. 1926 přijat.

     Do bývalého Československa byla dovezena ze Švýcarska v r. 1987 fenka rhodeského ridgebacka - Merigal’s Elanda od chovatelky Elizabeth Pestalozi. Elanda byla přivezena velkou znalkyní psí povahy a psích plemen paní MVDr. Beatricou Izákovou z Košic, byla ze sedmi štěňat, která byla skoro stejná. Už to napovídalo o vzácné genetické výbavě této fenky. Elanda se později ve vlastnictví paní Martiny Viktorinové stala zakladatelkou chovu rhodeského ridgebacka v chovatelské stanici Ropotamo, odkud pochází mnoho jejích kvalitních potomků. Ve stejném čase si ze Zambie přivezla paní Luďka Brejchová fenku rhodeského ridgebacka – Amy Red Wayside.

(výňatek z knihy Moniky Tušanové AFRIČAN V EVROPĚ)

Jaký je rhodéský ridgeback?

Rhodeský Ridgeback není psem pro každého!

Standard plemene číslo 146 Rhodesian Ridgeback

Využití: Rhodéský Ridgeback se stále používá k lovu, ale především se cení jako strážní a rodinný pes.

Klasifikace FCI: skupina VI. - honiči, barváři a příbuzná plemena. Sekce 3 - příbuzná plemena. Bez povinnosti pracovních zkoušek.

Celkový vzhled: Rhodéský Ridgeback má být reprezentován dobrou vyvážeností, silou, osvalením, vitalitou a aktivitou, má být symetrického rámce, schopný velké vytrvalosti a dostatečné rychlosti. Důraz je kladen na obratnost, eleganci a zdraví, bez tendence vedoucí k masivnosti. Zvláštností plemene je "ridge" na zádech, který se zformoval z chlupů rostoucí v protisměru k ostatní srsti. Ridge se považuje za významný plemenný znak. Musí být zřetelně ohraničený, symetrický a zužující se směrem k bedrům. Musí začínat hned za lopatkami a pokračovat ke kyčlím. Musí obsahovat pouze dva víry - identické a navzájem proti sobě ležící. Spodní okraje vírů nesmí přesahovat níže než do 1/3 délky ridge. Dobrá průměrná šířka ridge je 5 cm ( 2" ).

Chování, temperament: důstojný, inteligentní, k cizím rezervovaný, ale neprokazuje agresivitu ani plachost.

Lebka: má být přiměřeně dlouhá ( šířka hlavy mezi ušima, vzdálenost od týla po stop a od stopu po konec nosu má být stejná ). Má být plochá a širší, raděj širší za ušima, v klidu hladká, bez vrásek.

Stop: má být dobře definován, ne v jedné lince od nosu k týlové kosti.

OBLAST OBLIČEJE :
Nos: nos má být černý nebo hnědý. černému nosu odpovídají tmavé oči, hnědému jantarové oči. Čelisti : mají být dlouhé, hluboké a silné. Pysky : suché a těsně přiléhající k čelistem. Chrup : silné čelisti s perfektním a úplným nůžkovým skusem, tzn. horní řezáky těsně překrývají dolní řezáky a jsou kolmé k čelistem. Zuby musí být dobře vyvinuté, zejména špičáky.

Tváře: mají být čisté Oči : mají být umístěny mírně bokem, kulaté, bystré a jiskrné, s inteligentním výrazem, jejich barva harmonizuje s barvou srsti. Uši : mají být posazeny výše, středně velké, v základně poměrně široké a postupně se zužující k zakulacenému bodu. Krk : má být poměrně dlouhý, silný, bez laloku.

TĚLO :
Hřbet: silný, rovný. Bedra : silná, svalnatá a mírně klenutá.
Hrudník: nemá být příliš široký, ale velmi obsáhlý, prostorný s velkou kapacitou, hruď má sahat po lokty.

KONČETINY - PŘEDNÍ ČÁST TĚLA :
Přední nohy: mají být perfektně rovné, silné, s dobře vyvinutými kostmi, s lokty přiléhajícími k tělu. Při pohledu ze strany ( při bočním pohledu ) mají být širší než při pohledu zepředu. Zápěstí má být silné s mírným klenutím.

Ramena: mají být zešikmená, suchá a svalnatá, která reprezentují rychlost.

Tlapy: mají být kompaktní a okrouhlé, s dobře klenutými prsty. Mají mít tuhé a elastické polštářky, které jsou chráněné ochlupením mezi prsty a polštářky.

Zadní část těla: na zadních končetinách mají být svaly čisté a zřetelně vyrýsované. Nohy mají být správně zauhlené, s dobrou schopností tlumení.

Chůze, pohyb: rovná kupředu ( přímo směrovaná ), volná a aktivní.

OSRSTĚNÍ :
Srst: krátká a hustá, uhlazená a lesklého vzhledu, nikdy ne jako vlněná či hedvábná.

Barva: světle pšeničná až červeně pšeničná. Povoleno je trochu bílé barvy na hrudi a prstech, ale příliš mnoho bílého ochlupení na břiše nebo nad prsty je nežádoucí. Tmavý čenich a uši jsou přípustné. Příliš mnoho černých chlupů v srsti je nežádoucí.

VELIKOST:
Žádoucí kohoutková výška je : pes 63 - 68,5 cm, fena 61 - 66 cm

VÁHA:
Žádoucí váha je : pes 36,5 kg , fena 32 kg

Nedostatky: každé odchýlení od výše popsaných bodů by mělo být považováno za chybu, vážnost posouzení chyby by měla být v přesném poměru k stupni chyby.

Poznámka: samci mají mít dvě na první pohled normálně vyvinutá varlata plně přecházející v šourek.

Nejčastější tvary korektního ridge

Nejčastější tvary nekorektního ridge

Poznámka: Standard tedy znamená to, že jedinec je typickým představitelem své rasy – (co se týče jeho exteriéru!), může se účastnit výstav a má předpoklady stát se chovným psem či fenou.

Nestandard plemene

     Prokazatelně viditelný nestandard určuje poradce chovu, který je proškolený na mnoha štěňatech a je přizván na kontrolu vrhu hned po narození štěňat a ještě na druhou kontrolu vrhu která je po 6 týdnu věku štěňat kdy jsou již tetovaná a nemůže dojít k záměně posudku. Nestandard tedy znamená to, že se jedinec exteriérově odlišuje od standardu.

Několik příkladů:
     - může být bez ridge
     - může mít jednu korunku nebo naopak tři a více korunek na ridge
     - nesouměrný ridge
     - zálomek na ocásku
     - mnoho bílé barvy ( množství určuje standard)
     - mnoho černé barvy (množství určuje standard)
     - jiný skus než nužkový

     Tito jedinci mají také každopádně průkaz původu, který je označený zeleným razítkem nestandard. Jsou také tetovaní. Tím že jsou nestandardní je neohrožuje, ani nijak neomezuje ve zdraví, pohybu či jiných aktivitách. Takoví to jedinci se hodí do rodin, kteří nemají cíl uchovnit psa, fenu a odchovávat na nich štěňata. Kteří nevyžadují perfektní exteriér, ale záleží jim na zdraví a povaze svého RR. U RR není pravdou že nadpočet štěňat nemá PP. Všechna štěňátka z řízeného chovu mají nárok na PP. Kdo vám bude tvrdit něco jiného, tak v tom může být i jiná závažnější věc. A štěňátko od chovatele co prodává štěňata s PP i bez PP nekupujte. Mohli byste být nemile překvapeni ze zatajených informací.

Proč nekupovat štěně bez PP?

Průkaz původu psa není žádná chlouba či diplom. Je to doklad o zdraví, vyrovnanosti, původu a uchovnění předků minimálně čtyř generací zpátky. S PP se dá lehce dohledat jak který pejsek vypadal, co měl za přednosti a nedostatky, vyhodnocení rentgenu kloubů a to vše se v ne malé míře dědí na vašeho pejska. Uchovnění jedinci jsou uznáni bonitační komisí. Musejí splňovat standard plemene dle ČMKU. Měli by být vzhledově a povahově typickými představiteli RR. Štěňata s PP jsou tetovaná v uchu a zapsaná v ČMKJ. Patří mezi lovecká plemena.

Rhodéský ridgeback bez PP? – vlastně není RR, jen se mu exteriérově podobá. Povahové vlastnosti mohou být úplně jiné a ne typické pro RR. Rhodéský ridgeback v Čechách není tak dlouho, proto je velká pravděpodobnost, že se jedná o úzkou příbuzenskou plemenitbu, která je pro zdraví velmi zákeřná. Vrhy nechodí kontrolovat žádní poradci chovu a proto se v nich nepozná, že třeba právě vaše štěňátko nemá závažné onemocnění dermoid sinus (DS).-o něm níže. Pak jsou další otázky a nesmyslné odpovědi.

Příklad:
- chodit na výstavy? - nemám na to čas…
- rentgen kloubů? - nemám na to peníze, zbytečné…
- stačí mi pes bez PP, nemusím mít přepych…

Není toho mnoho pokud máte zdravého pejska. Pokud pejsek zdravý není a odchovají se na něm potomci bez PP, tak ani oni nemají dobré zdravotní vyhlídky. Bolest vaše i vašeho psa se stupňuje jak je psáno v níže uvedeném článku „K zamyšlení“ a štěňátko od „téhož chovatele“.

Přeji vám mnoho štěstí v tak závažném rozhodnutí převážně na více jak 10 let.

Jak jsi mohl?

     Když jsem byla štěňátko, zabavovala jsem tě svým rošťačením a rozesmívala jsem tě. Nazýval jsi mě svým dítětem a přes mnohým rozkousaným bačkorám a několika „ zavražděným“ polštářům jsem se stala tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlá, zahýbal jsi nade mnou prstem a ptal jsi se: Jak jsi mohla?!- ale nakonec jsi mi vždy odpustil, svalil jsi mě na hřbet a poškrábal na břichu. Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal, neboť jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si té noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naslouchající k tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu( mě jsi dal jen kornoutek, protože víš že zmrzlina není dobrá pro psy) a spala jsem na sluníčku, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne. Postupně jsi začal trávit více času v práci a na své kariéře a více času jsi věnoval hledáním lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala zlé rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a těšila jsem se s tebou, když jsi se zamiloval.
     Ona, teď už tvoje žena, není „psíčka“- ale i tak jsem jí přivítala v našem domě, snažila se jí projevit svojí náklonnost a poslouchala jsem jí. Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišli miminka a já jsem byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a také jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že bych jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiné místnosti a nebo v kleci. Och, jak jsem se chtěla líbit, ale stala jsem se „zajatcem lásky“. Když vyrostli, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšeli se na mojí srst a tahali se za ní nahoru na svoje vratké nožičky, šťouchali mi prstíky do očí, zkoumali moje uši a dávali mi pusinky na nos. Milovala jsem to všecko okolo nich a jejich dotyk – protože tvůj dotyk byl teď jen občasný – a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a naslouchala jejich trápením a tajným snům a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové cestě. Bývaly časy, že když se tě jiní ptali, jestli máš psa, ty jsi vytáhnul z peněženky mojí fotku a povídal jsi jim o mě příběhy. V posledních rocích už jen povíš „ano“ a změníš téma.
     Už nejsem „tvůj pes“, ale „jen pes“ a rozčilují tě všechny vydání za mě. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svoji rodinu, ale byly časy, když já jsem byla tvoje rodina.
     Byla jsem vzrušená z cesty autem, když jsme přišli k zvířecímu útulku. Byli tam cítit psi a feny, strach a beznaděj.Vyplnil jsi papír a povídal: „Vím, že jí najdete dobrý domov“. Pokrčili rameny a věnovali ti bolestný pohled. Poznali reálnost umístění psa ve středním věku, i když je „s papírama“. Musel jsi vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel „né, taťko! Prosím nenech jim sebrat mého psa“! A já jsem měla o něho starost; jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil jsi se se mnou poplácáním po hlavě, vyhnul jsi se mému pohledu a zdvořile jsi odmítl sebrat si můj obojek a vodítko. Pospíchal jsi, neboť jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já.

     Když jsi odešel, ty dvě paní povídaly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou a povídaly „jak to mohl“? Věnují nám tu v ůtulku tolik pozornosti? Kolik jim to jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnohými dny. Nejprve jsem vyskočila a podívala se ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo mého kotce, doufajíc, že jsi to ty – že jsi změnil názor- že to celé byl jenom zlý sen…. a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo, kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s rošťačením šťastných štěňat, neuvědomujících svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.
     Zaslechla jsem její kroky, když přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem za ní podél uličky do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost. Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a povídala mi, abych se nebála. Srdce mi bušilo z předtuchy toho, co přijde, ale mýsil se v tom i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v příběhu dne. Jak to už mám v povaze, víc jsem měla starost o ní.Břemeno, které nosí, jí hrozně tíží, i já to vím stejně jako jsem rozeznala každou tvojí náladu. Jemně mi stáhla přední nohu a slza stekla dolů po tváři. Oblízla jsem její ruku stejně, jako jsem tě byla zvyklá utěšovat před mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mojí žíly. Zacítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamumlala jsem „Jak jsi mohl“? Možná protože rozuměla mé psí řeči, povídala: „Je mi to tak líto“. Pohladila mě a spěšně vysvětlovala, že je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat a kde se nebudu muset bránit – místo plné lásky a světla, tak odlišné od toho místa na Zemi. A s posledním douškem mojí energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním mého ocásku, že moje „Jak jsi mohl?“ nebylo myšlené na ní. Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a čekat na vždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou věrnost.

Konec.
Poznámka autora: Jestli Vám článek „Jak jsi mohl?“ vtlačil slzy do očí tak jako mně, když jsem ho psal je to proto, protože je to příběh složený z osudů miliónů zvířat, které umírají každý rok v útulcích. Vítána je snaha všech, kteří by si chtěli článek dále šířit pro nekomerční účely, pokud připisují poznámku s autorským právem. Prosím, používejte ho na vzdělání lidí na svých stránkách, časopisech, na informačních tabulích útulků a veterinárních ošetřoven. Děkuji, Jim Willis

Štěňátko od „téhož chovatele“

Nepamatuji si mnoho o místě, kde jsem se narodil. Bylo to stísněné a tmavé místo a lidi si námi nikdy nechodili hrát. Pamatuji si mámu a její měkou srst, ale byla často nemocná a velmi hubená. Měla jen velmi málo mlíka pro mě a mé bratry a sestry. Pamatuji si , že mnozí z nich umřeli a velmi mi chyběli. Pamatuji si na den, když mě sebrali od mámy. Byl jsem velmi smutný a vystrašený, moje mléčné zuby sotva vyrostly a opravdu jsem ještě měl být u mámy, ale ona byla tak nemocná a lidi stále říkali, že chtějí peníze a leze jim na nervy ten nepořádek, co já a moje sestra děláme. Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Jen nás dva.
Mačkali jsme se k sobě a byli jsme vystrašení; stále nás nikdo nepřišel ani jen pohladit. Tolik nových objektů a zvuků a pachů! Jsme v obchodě, kde je tolik různých zvířat! Některé piští, jiné mňoukají, další pípají. Moje sestra i já jsme natlačení v malé klícce. Slyšíme tu i jiná štěňátka. Vidím lidi, kteří se na mě koukají, líbí se mi „malí lidi“, děti, vypadají tak mile, jako by si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé kleci; někdy protivní lidé bouchnou do skla a vylekají nás. Často nás vyndají ven, aby nás ukázali lidem. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobí bolest, vždy povzdechnou „ach, jaká jsou rozkošná, chtěl bych jedno!“ ale nikdy si nás nikdo nevezme.
Moje sestra umřela minulou noc, když byla v obchodě tma. Položil jsem si hlavu na její jemný kožíšek a cítil jsem, jak život uniká z jejího hubeného těla. Slyšel jsem je povídat, že byla nemocná a že by mě měli prodat za sníženou cenu, abych co nejdříve opustil obchod. Myslím, že moje tenké zavytí bylo jediným projevem smutku nad mojí sestrou, protože její tělo ráno vyndali ven z klícky a zakopali.
Dnes přišla jedna rodina a koupila si mě! Och, šťastný den! Je to milá rodina. Opravdu, opravdu mě chtějí! Koupili mi misku a krmivo a malé děvčátko mě drží něžně v náručí. Mám jí tak rád! Mamka a taťka říkají, že jsem milé a dobré štěně! Dostal jsem jméno Anděl, či Andělík. Rád olizuji moje nové lidi. Rodina se o mně vzorně stará, mají mě rádi a jsou něžní a milí. Jemně mě učí, co je správné a co ne, dávají mi dobré jídlo a hodně lásky. Snažím se jim zavděčit, těmto úžasným lidem. Mám velmi rád malé děvčátko a rád si s ním hraji a naháním.
Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale moje nejlepší kamarádka, malé děvčátko, mě jemně držela a povídala, že to bude v pořádku. Tak jsem se uklidnil. Veterinář musel povídat něco smutného mojí milované rodině, protože vypadali strašně nešťastný. Zaslechl jsem něco jako „ těžká displazie kloubů“ a něco o mém srdci…
Slyšel jsem veterináře zašeptat něco o „stejných chovatelích“ a že moji rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím co to všecko znamená, ale bolí mě vidět mojí rodinu takhle smutnou. Ale stále mě milují a já je mám stále velmi rád.
Už mi je 6 měsíců. Ve věku, když jsou jiná štěňátka silná a bláznivá, mě hrozně bolí když se jen pohnu. Bolest nikdy nepřestává. Bolí mě běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem, a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěňátkem, jakým bych měl být, ale je to tak těžké! Láme mi srdce, když vidím děvčátko tak smutné a když poslouchám mamku a taťku co povídají „asi už nastal ten čas“. Několikrát jsem byl na tom místě u veterináře a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy mluvili o „dědičných problémech“. Já přece chci jen cítit teplé slunečné paprsky a běhat, hrát si a tulit se k mojí rodině.
Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mým stálým společníkem. Teď mě už bolí se i postavit a napít se. Chci se postavit, ale můžu jen kňučet od bolesti.
Vzali mě naposledy do auta. Všichni jsou takoví smutní a já nevím proč. Byl jsem zlý? Snažil jsem se být dobrý a mít všechny rád, co jsem dělal špatně? Och, jen kdyby ta bolest pominula! Kdybych jen mohl osušit slzy mého děvčátka! Vystrčím jazyk, abych jí olízl ruku, ale můžu jen kňučet od bolesti. Stůl u veterináře je tak studený. Tak hodně se bojím. Všichni lidi mě objímají a hladí. Pláčou do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek. Podařilo se mi jemně oblíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dnes tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mě něžně drží a já jí děkuji za všechnu lásku, co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední tlapce. Bolest začíná ustupovat. Cítím jak na mě přichází pokoj. Teď jí můžu něžně olíznout ruku. Začínám vidět sny, vidím přicházet mojí mámu a moje bratry a sestry na vzdáleném zeleném místě. Říkají že tam není bolest, jen pokoj a štěstí.Dávám mojí rodině sbohem jediným způsobem, jak vím – slabým zavrtěním ocásku a přitulením se. Doufal jsem, že s nimi strávím mnoho, mnoho měsíců, ale nebylo mi to osudné. „Víte“, povídal veterinář, „štěňátka v obchodech nepochází od etických chovatelů“.
Bolest už ustává a já vím, že přejde mnoho roků, až zase uvidím moji milovanou rodinu.
Kdyby se to jen všecko událo jinak!!!

Tento příběh se může kopírovat a publikovat v naději, že to zastaví neetické chovatele a těch, co chovají jen pro peníze a ne ze snahy co nejvíce pomoci plemenu.

[Copyright 1999, J.Ellis]

Dermoid sinus (DS)

Z velké většiny se nachází v oblasti ridge, ale většinou ne přímo v něm. Může být různě hluboký, od nenápadné prohloubeniny až po dermoid zasahující skrz obratle páteře k míše.
Pes se s dermoidem rodí, to znamená, že dermoid nikdy nezmizí, ale také se nemůže vytvořit v pozdějším věku. Když je příliš jemný, může dojít k pozdnímu odhalení.
Doporučuje se, aby ridgeback při veterinárních ošetřeních nedostával injekce v oblasti zad, aby nedošlo k reakci, která by mohla být zaměněna s dermoidem nebo naopak nebyl dermoid považován za reakci na aplikaci injekce. Dermoid je možné najít i na krku a zádech, kde si můžeme pomoci vyholením podezřelého místa a prosvícením světlem, i tato metoda vede k odhalení případného dermoidu.
Dermoid sinus je dědičnou vadou, doporučuje se uspání štěňat takto postižených nebo je možné dermoid chirurgicky odstranit a rozhodně jedince nepoužívat k chovu. K prevenci před dermoidem se doporučuje podávat stravu na rostlinné bázi a dále kyselinu listovou, která je účinná v kombinaci s vitamínem B12. V našich lékárnách je běžně dostupná bez předpisu Kyselina listová forte, která je již v kombinaci s vitamínem B12. Dle odborné literatury je přiměřená dávka kyseliny listové 4-10 mikrogramů/1kg váhy feny/1den.
Více o tom v níže uvedeném článku od paní Šárky Štusákové.

ÚLOHA KYSELINY LISTOVÉ JAKO PREVENCE DERMOIDNÍHO SINUSU U RHODÉZSKÉHO RIDGEBACKA

John G. Roberts & Felicity A. Nicholls-Grzemski, Flinders Medial Centre and University of Adelaide South Australia

SVĚTOVÝ KONGRES - RHODÉZSKÉHO RIDGEBACKA MELBOURNE, AUSTRÁLIE, DUBEN 1996

Překlad : Šárka Štusáková

Děkuji Šárce Štusákové za možnost uveřejnění tohoto článku.

Fenu nebo Psa?

Musíte si uvědomit co upřednostňujete, jaké máte podmínky, záměr a cíl. Těžko si asi budete brát fenu rhodéského ridgebacka do bytu 1+1 se záměrem mít někdy štěňata. Z mé zkušenosti mohu posoudit, že s opačným pohlavím než jste vy se lépe spolupracuje. Neznamená to ale pravidlo. Nejsme všichni stejní a je to věc názorů. Tady přikládám pár informací o dané povaze k pohlaví:

Výstavy aneb o co jde

Výstavy aneb o co jde Na výstavy jezdíme za nějakým cílem a to co nejlépe prezentovat svého rhodéského ridgebacka. Každý úspěch nás nesmírně potěší, ale i neúspěch by nám neměl brát radost a měli by jsme se nadále těšit z našich nejlepších kamarádů a dávat jim najevo, že je máme rádi minimálně tak, jako oni mají rádi nás. Nikdo není dokonalý a žádný šampión z nebe nespadl. Samozřejmě že stavba těla, harmonie a vzhled hrají hlavní roli, ale také špičkové předvedení psa je mnohdy polovina úspěchu. To vše úzce souvisí s hodinovými přípravami na výstavní postoj a výchovou od útlého štěněčího věku. Těžko nám rozhodčí posoudí psa kladným posudkem, když pejsek nepostojí, nenechá se ohmatat, bude napadat jiné psy v kruhu a nebude připravený. Takovéto předvedení se potom změní v utrpení a přečkání doby posuzování a následný neúspěch, který mnozí přenášejí na své psy. Bez práce nejsou koláče a ani úspěch, ale berme výstavy hlavně jako zábavu, změnu a prožité pěkné dny.

Typy výstav pořádaných v ČR:

Výstavní třídy:

Hodnocení - klasifikace

Klasifikace hodnocení ve třídě baby a dorostu :

Popis zkoušky ZOP

Účel:
Slouží k prověření elementární ovladatelnosti a vloh psa k výcviku.